Lékař i fotograf: Bez foťáku na koncerty nechodím

V ordinaci pomáhá pacientům s rozcvičením kloubů po operacích, po večerech pak „loví“ ty nejlepší koncertní snímky. Rehabilitační lékař MUDr. Petr Sedláček dnes pracuje v rehabilitačním centru už jen dva dny v týdnu, o to intenzivněji se věnuje svému velkému koníčku – koncertní fotografii.

Výběr toho nejlepšího z jeho tvorby si navíc brzy prohlédnou i samotní pacienti. V prostorách nemocnice pořádá v listopadu společnou výstavu, kde se jeho fotografie protnou s plátny malířky Aleny Kovářové Černé.

Jak jste se dostal k lékařské profesi v rehabilitačním centru benešovské nemocnice?

Před několika lety mě oslovila paní primářka Mrvová. Od té doby pracuji v Komplexním rehabilitačním centru na ambulanci a jako bývalý chirurg se věnuji hlavně pacientům po operacích a úrazech pohybového aparátu. Absolvoval jsem kurzy muskuloskeletální medicíny, což je velice zajímavé. Jedná se ve zkratce o vyšetření a mobilizaci pohybového systému. 

Vaším největším koníčkem je fotografování, už od začátku jste fotil koncerty?

Fotím od dětství, chodil jsem i do fotokroužku. Fotil jsem všechno možné. V knížce Fotografie pro každého jsem si přečetl, že dobrý fotograf udělá deset záběrů jednoho tématu a pak z toho jeden vybere. Mí rodiče z toho byli celí diví, protože jsem cvakal na film jednu fotku za druhou. Asi od roku 2012 fotím téměř výhradně koncerty. Byl jsem v Ostravě na kongresu a v klubu Parník hrála kapela Flamengo. Koncert byl věnován čtyřicetiletému výročí jejich legendární desky Kuře v hodinkách a po letech spolu stáli na pódiu Vladimír Mišík, Vladimír Guma Kulhánek a Pavel Fořt, původní členové nejslavnější sestavy Flamenga. Řekl jsem si, že něco takového se už nemusí opakovat. Vzal jsem tehdy takový malý foťáček a tím to začalo. Dnes mě ani nebaví jít na koncert bez foťáku, takže ho mám téměř všude.

Fotíte jen z publika anebo si žádáte o akreditace mezi novináře?

Zpočátku jsem asi jako každý fotil z publika, pokud to bylo možné, ale pak jsem začal žádat o fotoakreditace. U většiny našich kapel se to povoluje, u zahraničních je někdy omezený počet pro oficiální fotografy z velkých deníků. Já jsem nezávislý fotograf, ale poměrně často se to podaří. V poslední době fotím pouze s akreditaci, ale zpočátku jsem se někdy ani nestihl zeptat, jako třeba Leonarda Cohena, Paula McCartneyho, Carlose Santany a dalších. Ale myslím si, že to pro ně nebyla žádná újma. Jednou jsem propašoval foťák na Erica Claptona a ono to nikoho ani moc nezajímalo. Pak jsem viděl proč. Stál uprostřed pódia ve tmě, takže asi věděli, že fotit nepůjde.

Na co vzpomínáte nejvíc?

Je toho více. Určitě všechny tři koncerty výše uvedených interpretů, to vše ještě z publika. Na koncertu Paula McCartneyho jsem udělal přes dva tisíce fotek, z toho byla asi stovka použitelných, některé byly i otištěné. Asi největší zážitek jsem měl v roce 2016 na mega festivalu v Kalifornii, kde jsem strávil tři dny a každý den se konaly dva plnohodnotné koncerty. První den Bob Dylan a Rolling Stones, druhý den Neil Young a Paul McCartney, třetí den The Who a Roger Waters. No a nejeďte tam.

Máte i své stálé festivaly, kde fotíte rád?

Jezdím do Šumperka na Blues Alive, což je mezinárodní hudební festival, který získal i prestižní ocenění mezinárodní bluesové organizace. Jeho organizátoři uspořádali v roce 2024 zájezd na světový bluesový festival do Chicaga. Zkusil jsem také požádat o akreditaci a kupodivu to vyšlo. Asi si řekli, když sem někdo letí až z Evropy, tak mu to dáme. Byly tam skvělé podmínky. Na velkých koncertech se většinou povoluje fotit první tři skladby, pak musíte pryč, ale tady bylo několik předních řad určeno pro novináře a fotografy po celou dobu, žádné omezení. A dva roky na to zorganizoval Štěpán Suchochleb výpravu do Delty  Mississippi. Tady jsme se ocitli přímo u kořenů blues. Zúčastnili jsme se předávání cen Blues Music Awards bluesové nadace sídlící v Memphisu. Když jsme vešli do foyer, byla tam koncentrace těch největších bluesových hvězd. To byl můj asi poslední velký zážitek. A nemohu opomenout festival Valašský špalíček.

Stává se, že si fotografové pod pódiem překážejí, aby ulovili nejlepší snímek?

Jsme k sobě tolerantní. Nefotíte pořád, takže něco nafotím, pak uvolním místo dalšímu. Nemohu říci, že bychom se nějak prali. Ale je tam jistý Pepa Beneš, který má dva metry, a když si stoupne k pódiu, tak přes něj není moc vidět.

Jaké akce si vybíráte? Podle hudebního vkusu?

Jako nezávislý mám výhodu, že chodím na to, co mě baví. Jsou to hlavně rockové koncerty, ale i folkové, klasickou hudbu také. Nedávno jsem fotil například pěvkyni Dagmar Peckovou, když oslavovala jubileum v pražské Státní opeře. 

Některé své snímky jste také publikoval. Fotky nabízíte médiím sám?

Většinou to vyplyne ze situace. Při udělování akreditace se často domlouvá i použití fotek pro organizátory nebo kapely. Co se týká publikace, právě fotografie z Chicaga si ode mě vyžádal hudební kritik Ondřej Bezr ke svému textu v Lidových novinách. Mimo jiné například poslední žijící bluesová legenda Buddy Guy. Některé fotky mám v knížce Byl jsem dobrej  - rozhovory s Vladimírem Mišíkem, na obalu CD Jiřího Dědečka, z časopisů v domovské Regeneraci, dále Rock & Pop, deník.cz, kulturní magazín UNI, Headliner,  Beatlemánie, zpravodaj Jonáš klubu a v dalších.

Na jakou fotografii jste pyšný?

Těch je pochopitelně více. Z publikovaných asi Buddy Guy. Letos mi vyšla brožurka fotografií a vzpomínek Na cestách s Jiřím Černým. Hudebního publicistu Jiřího Černého jsem asi posledních dvacet let vozil po jeho štacích včetně Benešova, hodně jsme se sblížili. Zdravotnické nakladatelství Galén Lubomíra Houdka tuto knížečku vydalo k jeho nedožitým devadesátinám. Mimo jiné je tam fotka Jiřího Černého a Glena Hansarda ze zákulisí po jeho koncertu. Jejich přátelství z ní přímo čiší. Proto jsem ji Glenovi také daroval koncem června na Valašském špalíčku. Netušil jsem, jako nikdo jiný, že s ním mluvím naposled a za měsíc už budou v muzikantském nebi oba.

Máte za sebou už několik výstav, další vás čeká v nemocnici, ale máte své snímky vystaveny i doma? Tisknete si fotografie?

Fotky tisknu na výstavy, vystavuji asi deset let, první byla výstava v Kulturním centru Kaštan v Břevnově, kde mi ji uváděl ještě Jiří Černý, a pak různě po republice nejen v Praze, například v Liberci, Brně, v Chebu v Galerii 4, což je nejstarší stálá fotogalerie u nás, která pak každoročně pořádá pro vystavovatele Chebské dvorky. Tam letos shodou okolností hrála benešovská kapela Nejdál. Doma mám téměř na všech stěnách rozvěšené plakáty, jde o stálou výstavu, měla i svou vernisáž v roce 2015, zahajoval ji také Jiří Černý, hrál Pepa Nos. Zájemci se mohou přijít podívat. V suterénu pak visí fotografie z výstav. Udělal jsem několik fotoknih spíše někomu k narozeninám, pro sebe zatím ne.

Co vás ještě čeká?

Je toho hodně. V září trojkřest nových CD - Vladimír Merta, Jaroslav Hutka a Jiří Dědeček, koncert k 85. narozeninám stále skvělého rock´n´rollového zpěváka Pavla Sedláčka. Těším se zase na Blues Alive v listopadu v Šumperku, kde budou hvězdy, které jsme viděli na jaře v Memphisu na předávání cen. A chystám se na bluesovou legendu Buddyho Guye, viděli jsme ho u nás už dvakrát, začátkem listopadu přijede ve svých devadesáti letech znovu. 

Markéta Zikmundová

Výstava obrazů a fotografií

• Alena Kovářová Černá, Petr Sedláček
• Centrální vstupní pavilon
• Od 11. listopadu 2026

Alena Kovářová Černá se narodila do umělecké rodiny. Její otec akademický malíř Josef Černý žil v Praze, kde také tvořil svá díla. Má dva bratry: známý sochař David Černý a akademicky malíř Filip Černý.

Pracovala na ZZS Vlašim 14 let, na LOP v nemocnici Benešov, dva roky učila na SZŠ v Benešově a Praze, FTN Praha na vzdělávacím oddělení jako učitelka specializačního oboru ARIP. Již zde si začala pohrávat s myšlenkou malby a také ji zrealizovala.

Začala pořádat výstavy. Několik let je členkou Klubu přátel podblanické galerie, kde také pravidelně vystavuje, např. Vlašimský každoroční plenér v září od roku 2020, předvánoční výstavy v Ekocentru ve Vlašimi, v roce 2025 samostatná výstava v Pravoníně a v roce 2026 výstavy v zámku ve Vlašimi, v Trhovém Štěpánově k výročí založení města a ve FTN v Praze.

Pracuje s akrylovými barvami, převážně maluje abstraktní obrazy. V současné době se zaměřuje na sérii obrazů s jednotným tématem.

Petr Sedláček je lékař, v současné době pracuje v benešovské nemocnici v Komplexním rehabilitačním centru. Kromě toho tlumočí a překládá. Sestavil knihu Jak se vyznat v laboratorních hodnotách (Eminent – 2. vydání). Je šéfredaktorem odborného časopisu České lékařské akupunkturistické společnosti České lékařské spolčenosti J. E. Purkyně.

Publikuje od začátku 90. let - Medica revue, Medium, Beatlemánie, Homeopatické obzory, TV pohoda. V časopise Medium byl zástupcem šéfredaktora. Pravidelně píše do měsíčníku Regenerace (medicínská témata), přednáší. Dále rozhovory s Pepou Nosem, Radimem Hladíkem, Lenkou Dusilovou, Vladimírem Mišíkem, medailony osobností - John Lennon, Paul McCartney, Eric Clapton atd., u žijících s vlastními fotografiemi.

Uspořádal několik výstav fotografií např. 2016-2018 Praha 6 Kulturní centrum Kaštan, 2017-2018 na kongresech Česko-slovenský akupunkturní Brno, Mezinárodní homeopatický Průhonice, Cafe Bar Terasa Benešov, 2021 Galerie 4 Cheb, 2022-2026 s Fotoklubem Vlašim: Louňovice pod Blaníkem, Otrokovice, Vlašim, 2025 Nový Jičín se Zdeňkem Dryákem, 2026 v rámci výstavy Černý na tahu Popmuseum Praha 6, Liberec, Chebské dvorky.