MUDr. Ondřej Čech: Při operaci mám rád puštěnou hudbu

Jak jsou vybavené operační sály a kdo se vůbec kolem pacienta během operace pohybuje? Spousta lidí, kteří absolvovali nějakou operaci, si možná klade podobné otázky. Benešovská nemocnice má centrální operační sály a jejich vybavení je na špičkové úrovni. Nemocnice například nyní zakoupila nový moderní chirurgický operační stůl. „Jsem z něj nadšený, protože právě u gynekologických operací potřebujeme pacientky specificky polohovat, a tento stůl to umožňuje,“ říká gynekolog MUDr. Ondřej Čech.

I stoly, na kterých leží pacient, jsou pro lékaře důležité?

Určitě ano. Ve většině případů jsou pacienti v poloze na zádech nebo na břiše, ale na rovině. My gynekologové ale máme specifikum, že potřebujme dát pacientku do gynekologické polohy. Je na zádech s nohama nahoru, má pokrčená kolena a během operace ji ještě polohujeme, abychom se dostali na místo, kam potřebujeme. Pokud operujeme laparoskopicky, dáváme je do takzvané trendelenburgovy polohy. Když se operuje v oblasti malé pánve, potřebujeme mít člověka pánví nahoru a s hlavou sklopenou dolů v šikmině.

Jaká je výhoda mít pacientku hlavou dolů?

Když si takto pacientku zvedneme, anesteziologové jí podají látky, které povolí svalovinu a břišní stěnu. Při náklonu pak gravitace výrazně pomáhá vysunout střeva z pánve nahoru a operační prostor je přístupný. Tato poloha je bezpečnější, protože než do nějaké cévy stříhnu, musím ji spálit - zkoagulovat, aby nekrvácela, a kdyby okolo překážela střeva, mohl bych je popálit a tím pacientku vážně poranit. Když je v trendelenburgově poloze, operuji bezpečněji. Je to pro pacienty přínos, což samozřejmě netuší.

Nesjedou pacientky ze stolu, když jsou naklopené hlavou dolů?

Právě proto mají stoly různé vychytávky. Nohy jsou zlehka přivázané suchým zipem, ze strany stolů jsou madla a držáky, a použijí se molitanové zarážky, které jsou na ramenou, takže pacientka je zaklesnutá a nemá šanci sjet.

Umožňuje něco navíc nový operační stůl?

Výhodná je především jeho větší nosnost, protože ne zřídka se operují poměrně silní lidé. Stoly musí mít dostatečnou nosnost a hydraulika musí být atestovaná k tomu, aby člověka o váze 180 kilogramů zvedla a udržela. A druhá je technická věc, ze které mám radost, a to je možnost manipulace. Minulý stůl měl limity při snižování, sjel jen do určité polohy nad zem, ale já potřebuji ještě níž, protože když stojím u břicha pacientky s laparoskopickými nástroji, mám ruce vysoko, v nepřirozené poloze. Pokud jde o delší operaci, mohu chytat do rukou brnění, křeč. Řešil jsem to tak, že jsem si dával pod nohy stoličku, což nyní nemusím. Když pacientku dám do trendelenburgovy polohy, mám ruce v komfortní zóně a nemusím operovat s rukama „nad hlavou“. Když má operatér komfort, je to i pro pacienta bezpečnější, jistější.

Pacientka se polohuje během operace. Kdo polohování stolu ovládá?

Operaci začínáme většinou v poloze na zádech nebo v gynekologické poloze, uděláme přípravu a pak si jdu stoupnout vedle břicha, a to je moment, kdy polohujeme pacienta, nohy se sklápí, pánev se zvedá nahoru. Musíme vždycky někoho poprosit, protože jsem sterilně umytý a nemůžu sahat na nesterilní ovladač. Většinou požádáme anesteziologa. U nového stolu jsme třeba nadšeni z takové maličkosti. Minulý stůl měl hodně nepřehledný ovladač, že někdy poměrně dlouho trvalo, než jsme našli správné tlačítko, které dává nohy dolů nebo nahoru. Zní to jako hloupost, ale všichni si nový ovladač chválí, že je na něm vše přehledně popsáno. 

Nemocnice má centrální operační sály ve dvou patrech. Využíváte všechny?

V prvním patře jsou dva hlavní sály chirurgicko-gynekologické, které využíváme, třetí je menší, přidělený oddělení ORL. O patro výš jsou dva velké sály, které jsou primárně ortopedické, ale chirurgové tam také někdy operují. My tam občas uděláme císařský řez, ale moc nám nevyhovují, protože je tam chladno. Kolegové ortopedi vyžadují studenější prostředí, my naopak horko, a to ne proto, že bychom byli zimomřiví, ale protože potřebujeme teplo pro miminka, nesmíme je podchladit.

Kolik lidí je vlastně u operace?

Záleží na operaci. Malé gynekologické výkony jsou například kyretáž, revize po potratu, umělé přerušení těhotenství nebo odstranění bradavice z genitálu. Je to výkon, který nevyžaduje dlouhodobou narkózu a v ideálním případě je řešený ambulantně. Pacientka přijde ráno, pospí si deset až patnáct minut na sále a šest hodin po narkóze jde domů. U malé operace je přítomen anesteziolog s anesteziologickou sestrou, gynekolog, jedna instrumentářka a ještě obíhačka.

To je kdo?

Když je instrumentářka umytá ve sterilním, potřebuje někoho, kdo jí bude podávat, co je potřeba, takzvaně obíhat. Sice máme připravené sety se standardními nástroji, ale vždycky je potřeba něco navíc - dojdou tampony, je potřeba vyndat nové roušky, jiný nástroj. Každý operatér má nějaké své zvyklosti, potřeby a chce třeba bipolární nůžky nebo bipolární pinzetu, což není standardní, tak je obíhačka přinese. Je to dost práce a určitě má co dělat.

A když se vrátíme k větším operacím. Tam je asi více lékařů?

Je tam opět anesteziolog se sestrou, tři lékaři - jeden operatér a dva asistenti, pak instrumentářka, obíhačka. A nesmím zapomenout na sanitáře. To je člověk, který je relativně opomíjený, ale bez něj by to nešlo. Vozí pacienty z oddělení, pomáhá nám přeložit pacientky na stůl, dát je do polohy. Konkrétně u nás jsou to jeden až dva kluci. A pak přijde sanitářka, která mimo jiné zastává i funkci uklízečky. Ta je také nutná.

Pouštíte si u operace hudbu, jak to známe z filmů?

Asi skoro každý má rád, když na sále něco hraje. Když se potřebuji soustředit do té míry, že je něco nestandardního, tak hudbu nevnímám a neruší mě. Do komfortu na sále prostě patří, že není takové prapodivné ticho. Občas si u výkonu i normálně povídáme, o dětech, kdo kam pojede na dovolenou.

A jaký styl hudby posloucháte?

Máme kazeťáky, takže hraje rádio. Každý má svůj názor, jaká hudba je hezká, jeden kolega by si pustil Iron Maiden, kolegyně instrumentářka by zase chtěla, abychom poslouchali jenom Blaník, ale když hraje Hanka Zagorová nebo Karel Gott několikrát za sebou, tak to je pro mě pak už neúnosné. Jsem rád za rockovou hudbu, takže ladíme Rock Radio. Líbí se mi hudba, která šlape, někdy si i člověk pobrukuje. Hudba podle mě k operaci patří, ale každý to má jinak.

Znáte někoho, kdo hudbu vyloženě nechce?

Třeba bývalý pan primář chtěl mít u operace úplné ticho, hudba hrát nesměla. Někdy jsme mu dělali takovou legraci, že hrálo na sále rádio od předchozí operace, my jsme ho nechali puštěné a čekali jsme, jak dlouho si toho nevšimne. Věděli jsme, že to zjistí v průběhu operace, ale jednou se stalo, že si nevšimnul asi dvacet minut.

O tom, co budete poslouchat, rozhoduje vždy operatér?

U operace je vždycky někdo, kdo za ni zodpovídá. Když operuje mladší lékař, neatestovaný kolega a já jsem asistent, jde odpovědnost za mnou, protože jsem atestovaný a vedu ho. A má se za to, že ten, kdo tým vede, tak se poslouchá podle něj, anebo když hudbu vůbec nechce, tak to respektujeme. Máme ale na sále velmi příjemnou atmosféru. Není zapotřebí si hrát na nějakého kinga. Jsme jeden tým, na sál patříme všichni a myslím si, že se vždy domluvíme.